O mém životě

Ve dvanácti letech jsem spolu s rodiči a s mladším bratrem odjela na dva roky do Brazílie – můj otec tam dostal nabídku přednášet geofyziku. Když jsem viděla v jaké chudobě tam lidé žijí, inspirovalo mě to k tomu jít si víc za svým. Po návratu jsem se dostala do učení na keramické škole Podkovářská. Pak jsem se přihlásila na pražskou AVU, na restaurování sochy. V druhém ročníku jsem přestoupila do Ateliéru figurálního sochařství. Od začátku jsem se chtěla naučit poctivě „postavit panáka“, tedy vytvořit sochu podle lidského modelu. V tom období jsem makala od nevidím do nevidím, modelovala, odlévala do forem a sochala. Všechno ostatní šlo stranou. Žádní kamarádi, žádné večírky, žádný vztah. Izolovala jsem se od světa a pilovala techniku.

V té době jsem objevila filozofii Principy života a začala jsem na sobě „makat“ vnitřně. Našla jsem si prvního kluka, přátele a souběžně na cestě sebeobjevování jsem začala nově vidět obsah soch. Vztahy, které jsem žila, jsem začala tvořit v hlíně či kameni a poprvé zažívala, co to znamená vyjádřit sebe sama v hmotě.

Dneska už jiné sochy netvořím, zajímají mě lidské kompozice, které vytvářejí vztahy mezi sebou. Každá taková socha o mně vypráví, je to kus mého příběhu, a tak postupně ta sousoší tvoří deník mého života.

Tvorba sochy je dlouhý proces. Často mi trvá třeba dva roky, než téma nahmátnu, najdu kýženou kompozici, než sousoší vytvořím v konečné velikosti v hlíně a následně ho odliji do pevného materiálu. To všechno potřebuje svůj čas, potřebuje to zrát a ten proces nejde uspěchat. Tvorba mě učí trpělivosti a vytrvalosti a pomáhá mi zahlédnout místa v mém vnitřním světě, kam se dostávám jen těžko. Zhmotňuju tak své myšlenky a procesy, které se ve mně odehrávají a kterým často pořádně nerozumím, a sochařina mi tak pomáhá uvidět souvislosti, které mi unikají.

Jsem vdaná a mám dvě děti.