O mně

Barbora Chládková

  • 2001 – 2007 Akademie výtvarných umění v Praze, ateliér figurálního sochařství a medaile profesora Jana Hendrycha
  • 2005 pobyt na Accademia de belle arti di Carrara v rámci výměnného pobytu Erasmus
  • Od roku 2011 členka Spolku výtvarných umělců Mánes
  • Od roku 2012 lektorka modelování na soukromé mezinárodní vysoké škole architektury Architectural Institute In Prague (ARCHIP)
  • Od roku 2016 členka Spolku sochařů České republiky

O mém životě

Ve dvanácti letech jsem spolu s rodiči a s mladším bratrem odjela na dva roky do Brazílie – můj otec tam dostal nabídku přednášet geofyziku. Když jsem viděla v jaké chudobě tam lidé žijí, inspirovalo mě to k tomu jít si víc za svým. Po návratu jsem se dostala do učení na keramické škole Podkovářská. Pak jsem se přihlásila na pražskou AVU na restaurování sochy, ještě pod svým rodným jménem Pšenčíková. V druhém ročníku jsem přestoupila do Ateliéru figurálního sochařství. Od začátku jsem se chtěla naučit poctivě „postavit panáka“, tedy vytvořit sochu podle lidského modelu. V tom období jsem makala od nevidím do nevidím, modelovala, odlévala do forem a sochala. Všechno ostatní šlo stranou. Žádní kamarádi, žádné večírky, žádný vztah. Izolovala jsem se od světa a pilovala techniku.

V té době jsem objevila filozofii Principy života a začala jsem na sobě „makat“ vnitřně. Našla jsem si prvního kluka, přátele a souběžně na cestě sebeobjevování jsem začala nově vidět obsah soch. Vztahy, které jsem žila, jsem začala tvořit v hlíně či kameni a poprvé zažívala, co to znamená vyjádřit sebe sama v hmotě.  Dneska už jiné sochy netvořím, zajímají mě lidské kompozice, které vytvářejí vztahy mezi sebou. Každá taková socha o mně vypráví, je to kus mého příběhu, a tak postupně ta sousoší tvoří deník mého života.

Po absolvování akademie jsem se vdala a přijala jméno Hapalová, po pěti letech bezdětného manželství jsem se ale rozvedla. Dnes jsem podruhé vdaná a máme dvě děti.

Tvorba sochy je dlouhý proces. Často mi trvá třeba dva roky, než téma nahmátnu, najdu kýženou kompozici, než sousoší vytvořím v konečné velikosti v hlíně a následně ho odliji do pevného materiálu. To všechno potřebuje svůj čas, potřebuje to zrát a ten proces nejde uspěchat. Tvorba mě učí trpělivosti a vytrvalosti a pomáhá mi zahlédnout místa v mém vnitřním světě, kam se dostávám jen těžko. Zhmotňuju tak své myšlenky a procesy, které se ve mně odehrávají a kterým často pořádně nerozumím, a sochařina mi tak pomáhá uvidět souvislosti, které mi unikají.