O mém životě

Vyrostla jsem v šestičlenné rodině v Praze. Ve dvanácti letech jsem spolu s rodiči a s mladším bratrem odjela na dva roky do Brazílie – můj otec tam dostal nabídku přednášet geofyziku. Brazílie se mi vryla pod kůži. Naučila jsem se přemýšlet tamějším jazykem. Zdály se mi sny v portugalštině. Fascinovala mě rozmanitost, které je Brazílie plná, od chudoby po bohatství, velikost stromů, rostlin a zvířat. Tyhle dva roky jsem do sebe nasála jako houba. Dodnes z téhle zkušenosti čerpám. Z Brazílie také pochází název moje Impressão. Můj otisk, dojem, nálada, atmosféra.

Po návratu domů jsem se vyučila keramičkou a začala z hlíny tvořit zvířata od korýšů po savce. Propadla vášni, kresbě aktu. Posléze jsem se přihlásila na pražskou AVU do Ateliéru figurálního sochařství. Od začátku jsem se chtěla naučit poctivě „postavit panáka“, tedy vytvořit sochu podle lidského modelu. V tomto období byl můj život hlavně o tvorbě soch. Všechno ostatní šlo stranou. Většinu času jsem trávila sama se svými sochami v ateliéru. A užívala si tvořivou atmosféru, kdy se vám pod rukama rodí nové dílo.
Když jsem se své tvůrčí vášně nasytila, pocítila jsem samotu, která mě začala tížit a sochy už ji nedokázaly zaplnit. To byl moment, kdy jsem začala hledat, jak jinak se sama k sobě postavit.

V té době jsem objevila filozofii Principy života®, to je filozofie, která se zabývá vztahy ve všech možných formách.

Začala jsem nově vidět obsah svých soch a začala jsem na sobě „makat“ vnitřně. Poprvé jsem zažívala, co to znamená vyjádřit sebe sama v hmotě. Dneska už jiné sochy netvořím, zajímají mě lidské kompozice, které vytvářejí vztahy mezi sebou. Každá taková socha o mně vypráví, je to kus mého příběhu, a tak postupně ta sousoší tvoří deník mého života. Každá moje socha je vyústěním toho, co zrovna prožívám. Tvorba sochy mi pomáhá tyto pochody zpracovávat ve vnitřní rovině. Je to pro mě dlouhý proces, se kterým nelze spěchat. Socha potřebuje zrát, jak zvenku, tak i zevnitř.
Pro realizaci svých soch nejraději volím mezi bronzem a mramorem.

Postupně jsem se ze života tvořeného pouze sochami propracovala k vytvoření rodiny. Dnes jsem podruhé vdaná a s manželem Martinem máme tři děti, Viléma, Elu a Robina. Odstěhovali jsme se za Prahu. A vybudovali si tam krásný ateliér s hospodářstvím. Pořídili jsme si holandské kozy a kočky. Život na vesnici je pro mě o dost barevnější než život ve městě.

Věnuji se konzultacím s hlínou, které nazývám Sochařská Introspekce, a spolu s manželem učíme semináře Principy života®. Přitom stále vytvářím svá vlastní sousoší. Většina mých soch v albech na webu je volně K PRODEJI. U mě v ateliéru je ještě řada dalších soch, které na mém webu vyfocené nejsou, jsou k vidění v mém ateliéru a jsou také k prodeji. Mnoho z nich čeká na své dokončení v bronzu.

O mně

  • 2001 – 2007 Akademie výtvarných umění v Praze, ateliér figurálního sochařství a medaile profesora Jana Hendrycha
  • 2005 pobyt na Accademia de belle arti di Carrara v rámci výměnného pobytu Erasmus
  • 2010 – dnes lektorka seminářů osobního rozvoje Principy života®
  • Od roku 2011 členka Spolku výtvarných umělců Mánes
  • V letech 2012 – 2020 lektorka modelování na soukromé mezinárodní vysoké škole architektury Architectural Institute In Prague (ARCHIP)
  • Od roku 2016 členka Spolku sochařů České republiky

    Můj sochařský příběh

    1.Rodící se vážka.

    Svoje sochařské dovednosti jsem začala objevovat v keramické dílně Františka Švancara na Kampě. František mi nechal volnou ruku a dal mi důvěru. Nechal mě brát si hlíny, kolik potřebuju, a já pak mohla modelovat od rána do večera. Začala jsem u světa korýšů a přešla do světa hmyzu, který mě nepřestává fascinovat. Keramika člověka nutí k velkým tvarům. A tak se mi pod rukama začaly tvarovat mušle, kobylky, cikády, brouci, vážky. Právě vážka pro mě byla moc důležitou sochou. Vymodelovala jsem vážku rodící se z larvy. Kdy se z tmavé larvy vyklube barevná, okřídlená helikoptéra. Tady jsem poprvé pocítila, jak moc se to, co modeluju, dotýká mého osobního života. Být zase zpátky v Čechách po dvou letech v Brazílii mě docela uzavřelo do sebe. Cítila jsem se jako taková tmavá larva, co se nutně potřebuje přerodit do létající barevné bytosti. Roztáhnout křídla.

    2.Flémující kůň.

    OLYMPUS DIGITAL CAMERA

    Postupně jsem se od hmyzu propracovala přes plazy k savcům. Zkoušela jsem zvířata zvětšit a keramickou hmotu pochopit, jak funguje smršťování hlíny a jak s ním počítat. Stavěla jsem si obrovská lešení a na něm svoje zvířata vytvářela. Postupně zvíře rozřezala na jednotlivé díly, díly vydlabala a usušila. Prožívala jsem každý výpal, každé prasknutí. Keramická zvířata jsem pak engobovala nebo glazovala, případně nechala opískovat. Vyzkoušela jsem si, co hlína unese a jak si s tím dokážu poradit.

    Keramická hlína mi přestala stačit a začala jsem zkoumat epoxidové hmoty. Velkou oporou při objevování epoxidových hmot mi byl Peter Oriešek, který i později sehrál pro mě klíčovou roli. Když se mi nedařilo se dostat na AVU, tak mě podporoval, jak to jen šlo, a já díky jeho podpoře a podpoře Martiny Fotrové vytvořila spousty krásných soch a kreseb.

    Takovým přerodem pro mě byl průhledný epoxidový kůň, kterého jsem modelovala v keramické dílně u Františka. Právě tenhle kůň mi otevřel dveře k ještě jiné modelaci, než kterou mi doposud umožňovala keramická hlína.

    3.Portrét mamky.

    Další důležitou disciplínou pro mě byl portrét. Mamku jsem začala modelovat v našem panelákovém bytě. Rozdělila jsem si pokoj na spací část a modelovací část. Mamku jsem si posadila na položenou skřínku a pustila se do práce. Během několika let jsem vytvořila několik portrétů mámy. Hodně jsem se toho o ní dozvěděla, co miluje, co nesnáší, jaká vlastně je. Všechnu tuhle zkušenost jsem se snažila do portrétu otisknout. Velkou oporou při tomhle dobrodružství mi byl Vojtěch Adamec mladší. Jezdil za mnou na Jižní Město na korektury a ukazoval mi, jak velký tvar vystavět. Vojtěch mi dodal odvahu zkusit sekat do kamene. Sehnala jsem si tedy na jeho doporučení supíkovický mramor a mamčin portrét zvěčnila u Františka Švancara na zahradě. Pomáhala jsem si tečkovací metodou. A portrét modelovaný v sádře jsem díky jednotlivým bodům na soše přenesla do kamene.

    4.Chardineira.

    Začala jsem modelovat ze sochařské hlíny a za zvířaty jsem se začala vydávat do terénu. Jezdila jsem do kozinců a stájí. Nejvíc času jsem strávila ve stájích v Jinonicích s Mariánem a Alicí. Koně jsem si tu kreslila, chodila na ranní výcvik, abych pochopila, co koňské svaly při pohybu dělají. Ačkoliv jsem v Brazílii dva roky na koních skákala parkur, cítila jsem, že takhle jsem koně ještě nestudovala. Začala jsem se na dívat ještě jinýma očima. Marián s Alicí mě naučili spoustu věcí, ukázali mi, jak koně přemýšlí, co je pro ně důležité a co potřebují. Při mých výletech do stájí jsem si vytvořila cestovní stojan a modelovala přímo ve stájích. Tenhle ve stájích modelovaný koník jménem Chardineira mi otevřel dveře k bronzu.

    Koníka v dílně zahlédl pan Miloš Vacek, litec. Dohodli jsme se, že odlije dva koně, jednoho mi dá a druhého si nechá. Měla jsem tak ve svých učňovských letech svou první bronzovou sochu.

    V tomhle mém koňském období jsem si našla Irenu Mikešovou, ke které jsem začala chodit na konzultace. Vířily ve mně otázky, co se ve mně děje? Vždycky mi na takové otázky stačilo modelování a samota, ale tentokrát mi moje milované modelování už nepomáhalo. Potřebovala jsem se v sobě vyznat mnohem důkladněji, překvapovalo mě, kolik protichůdných pocitů v sobě mám a nerozumím si. Irča, cokoliv jsem řekla, brala naprosto vážně – to mě fascinovalo. Já sama sebe tak vážně do té doby nebrala. Fascinovalo mě zkoumat, co všechno se ve mně děje a kolik zkušeností člověk v sobě má, aniž by o nich měl tušení.

    Zamilovala jsem se do tohohle vnitřního zkoumání a hledání a začala jsem studovat tuhle pro mě srdeční filozofii nejprve jako Mandalu života a posléze Principy života. Principy života je filozofie, která se zabývá vztahy ve všech možných formách. Tahle filozofie, mé směřování zásadně ovlivnila. Studuji ji dodnes. Vnímám ji jako součást mé sochařské cesty. Od jednotlivých studií jsem se dostala ke kompozicím plným lidských těl.

    5.Gábina.

    Pak jsem se konečně dostala na AVU do figurálního ateliéru Jana Hendrycha. Naučila jsem se modelovat lidské tělo. Postavit panáka, jak se v sochařské hantýrce říká. Milovala jsem práci s lidským modelem. Už práce na mámině portrétu mi otevřela dveře k lidem, jak lidem naslouchat a pochopit je. Fascinoval mě ten prostor času, který při modelování s modelem máte. Jak moc intimní čas to společně je. Zkoušela jsem všechny možné modely, neminula příležitost s modelem pracovat. A pochopila jsem, že ne s každým lze tenhle vnitřní vztah navázat. Zjistila jsem, že když nenavážu s dotyčným spojení, nedokážu sochu vytvořit.

    Zase o kus víc mi došlo, že to, co se děje uvnitř mě, se pak zpětně odráží venku. A že ten vnitřní svět od toho venkovního světa nemohu oddělit. Že jsou oba propojené.

    6.Kamenná verze Chceme, ale neměli bychom.

    Na škole jsem si našla prvního kluka. Připadala jsem si trochu jako na centrifuze. Otevřela se pro mě rovina, před kterou jsem se mezi svými sochami tak trochu schovávala. Není divu, že jsem se v tom všem okamžitě ztratila. V rámci Erasmu jsem měla možnost vycestovat do Carrary, do Itálie. Do míst, kde sekal do kamene i sám Michelangelo. Do míst, kde se těží krásný, bílý, jemnozrnný mramor. Hodně mě v tomhle kroku podpořili moji spolužáci. Potřebovala jsem odjet od toho vztahu, ke kterému jsem byla přilepená a nevěděla, jak se od něj odlepit.

    Zamilovala jsem se do carrarského kamene a sekala od rána do večera do čehokoliv, co mi přišlo pod ruku. Fascinovalo mě, jak se mi pod rukama rodí tvar. Jak mi pod rukama začnou postavy z kamene doslova vyskakovat ven. Měla jsem pocit, že jsem si poprvé sáhla na to, co to je – vyjádřit se v hmotě. Vytvářela jsem svoje pocity, které měly tvary postav. Najednou jsem mohla vyjádřit všechen ten smutek, se kterým jsem si nevěděla rady. A zároveň jsem dokázala vyjádřit ten konflikt, který jsem v sobě měla. Jako bych měla možnost si prohlédnout svoje nitro vysekané v kameni. A dokázala jsem se pak mnohem lépe pochopit.

    Itálie mi pomohla se na sebe a svoje vztahy podívat víc zdálky. Uvědomit si, že hodnotu mám já, a ne vztah, který vytvořím. Našla jsem si přátele a oprášila svoji brazilskou barvu, kterou jsem jemně obarvila do italských tónů. Přátelé mi i říkali, že nemluvím ani portugalsky, ani italsky, ale po svém – Baruško :-). Našla jsem se a víc si ujasnila, co pro sebe potřebuju.

    7.Chceme, ale neměli bychom.

    Když jsem se z Itálie vrátila, začala jsem se chystat na svoji závěrečnou práci. Vycházela jsem ze své carrarské předlohy, jen jsem ji zvětšila do životní velikosti. Pod vlivem Vojtěcha Adamce staršího jsem soše dodala dramatickou modelaci, která sedí k jejímu obsahu. Vojtěch mě naučil, jak k hmotě přistupovat a jak tvar pozorovat. Byl pro mě průvodcem, společně s jeho ženou Marií a jejich pomocníkem Zdeňkem Hejlem. Díky jejich podpoře jsem dílo dokončila a obhájila. Zavřela jsem tak za sebou jednu kapitolu svého života. Mnohé z této etapy mi pak později bude chybět.

    8.Vedle sebe.

    V tomhle období už jsem byla ve vztahu se svým budoucím prvním mužem, který umění miloval. A v sochařství mě podporoval, a to i po škole, abych mohla pokračovat v tvorbě. Našla jsem si ateliér na Smíchově a několik let tvořila v Lesnické ulici.

    Po škole jsem se pustila do dalšího pro mě důležitého sousoší jménem Vedle sebe. Byla to taková protiváha mé diplomové práce. Jak modelérsky, tak obsahově. Pracovala jsem opět s živými modely. Až ke konci vztahu s Pavlem jsem pochopila, že jsem vytvořila svůj další vnitřní konflikt. Když si zvyknete, že vám na sobě až tak nezáleží.

    Vedle sousoší Vedle sebe jsem ještě vytvořila kamenná sousoší na sympoziích v Litoměřicích a v Dobřichovicích. V Litoměřicích jsem vytvořila Dva, co se k sobě jemně tisknou, z božanovického pískovce, který byl tvrdý a železitý. A pak v Dobřichovicích Očekávající – miminko z kubánského mramoru, který nebyl o nic měkčí. V ateliéru jsem pak vytvořila z hlíny poslední ze sady sousoší, a to sousoší Rodina. Tohle sousoší bylo takovou tečkou za touhle mojí další etapou.

    S Pavlem se mi nepodařilo založit rodinu. Když jsem v ateliéru dokončila své sousoší Rodina, pochopila jsem, že bez rodiny svůj život nezvládnu. Že založit rodinu k životu nutně potřebuju. A že pro tenhle svůj sen potřebuju nutně udělat krok, který jsem si roky nedokázala představit. Rozvést se.

    Na konci našeho vztahu jsem odjela na měsíc tvořit z kamene do Itálie, do Colonnáty. Tentokrát v rámci Jižního ateliéru s Petrem, Tomášem a Eliškou Váňovými, s Hynkem Shejbalem a Dominikou. Tady jsem vysekala osamělou Sirénu a tím vnitřně dozrála k rozvodu.

    9.Rodina ve čtyřech.

    Když jsem prošla rozvodem, vnitřně jsem se uklidnila. Přestalo mě trhat na kusy, že se v tomhle životě k založení rodiny nedostanu. Měla jsem pocit, že jsem si vytvořila novou příležitost a prostor, který jsem byla připravená zaplnit ještě živějším příběhem. Začala jsem hledat, jak na to? Tentokrát jsem to byla já, kdo si prohlížel, vybíral a rozhodoval se.

    Poznala jsem se se svým současným mužem Martinem. Nejdůležitější sousoší k vytvoření, které teď přede mnou stálo, byla moje vlastní rodina. Nebylo na co čekat. Založili jsme tedy rodinu, která se nám během pár let rozrostla. Ještě s malými dětmi jsem vytvořila sousoší Rodina ve čtyřech, a to jak modelované v hlíně, tak sekané v pískovci na sympoziu v Lysolajích.

    S třetím synem jsem opustila svůj milovaný ateliér na Smíchově a odstěhovali jsme se za Prahu do Leče. Protočily se mi priority. Pořídili jsme si kozy, kočky, měli jsme psa. Život mi doslova ožil pod rukama.

    10.Barbora.

    Měsíc po nastěhování mi Hynek Shejbal přivezl předsekanou dvoumetrovou sochu svaté Barbory z pískovce. Sochu jsem během dvou měsíců dokončila a osadili jsme ji v Jaroměři v Josefově. Celý projekt běžel zhruba šest let. A krásně se potkal s naším přestěhováním do Leče. Měla jsem možnost sochu dokončit na vlastní zahradě s ani ne půlročním Robinkem v kočárku.

    Po pár letech jsem si v Leči vybudovala krásný ateliér. To jsem ještě netušila, že tenhle ateliér nebude jen na tvoření soch a sousoší. Protože moje potřeba zabývat se tím, co se ve mně děje, ještě víc vzrostla. Začala jsem nabízet své konzultace s hlínou, které nazývám Sochařská Introspekce. Tak, jak pracuju sama se sebou, tak tenhle způsob nabízím i veřejnosti. V téhle práci nejde o krásu sochy, jde jen o odvahu se na sebe sama podívat skrz své tělo. Co vymodelují vaše ruce, a ne co si myslí vaše hlava. Tady jsem propojila moji milovanou filozofii Principů života s mým sochařským směřováním.

    11. První polibek

    Než jsem svůj ateliér dokončila, vytvořila jsem ještě v obýváku svoji první zakázku do bronzu. Trochu jsem si zavzpomínala na dobu, kdy jsem modelovala mámin portrét ve svém pokoji. S tím, že tady bylo od začátku jasné, že sousoší bude osazené na konkrétním místě. Šlo o svatební místo mezi stromy. Vytvořila jsem tak sousoší První polibek. Tohle sousoší je pro mě důležité z více důvodů. Nejen tím, že je to moje první sousoší v bronzu, ale také jeho vnitřním obsahem. Pro mě je to sousoší o propojení, hlavně těch vnitřních částí ve mně.

    Když jsme společně se zadavatelem dílo vymodelované ze sochařské hlíny prohlásili za hotové, nastala pro mě nová a velice příjemná fáze. Pozvala jsem si pány litce z HVH Horní Kalná. Pánové přijeli se vším vybavením a na sousoší vyrobili silikonovou formu přímo u nás v obýváku. Pro mě to byl silný zážitek, neb jsem se náročného odlívání fyzicky neúčastnila a jen jsem pozorovala, jak forma vzniká. Byla jsem totiž do té doby zvyklá si všechny svoje sochy odlívat sama. A První polibek tento můj zvyk velice příjemně narušil. Zamilovala jsem se do bronzu a do procesu jeho lití. Teprve v bronzu najednou vynikne všechna ta modelace a celé vyznění sochy. Teprve v bronzu lze sochu uvidět dokončenou a lze vyhodnotit, co že to člověk vytvořil. Až po usazení na místě mi došlo, jak moc důležitý proces to je. Dokázat sochu dotáhnout až k realizaci a umístit ji v prostoru. Usazení v prostoru je pro mě stejně důležité, jako její vznik. Teprve když je sousoší osazené na místě, tak může začít žít svým vlastním životem.

    Začala jsem spolupracovat s Hedvikou Vertelmanovou, která k sousoší složila verš. Verš tak sousoší doprovází:

    První polibek

    „Dnešní den nás láska spojí,“
    srdce zvonu zpívá;
    „Navždy budeš láskou mojí,
    dokud dech v nás zbývá.“

    12. Milenci
    Krátce po osazení Barbory jsme se s Martinem a malým Robinkem vypravili do Carrary pro kámen. Opět mi pomohli moji italští přátelé a na překladišti v Masse jsem si vybrala bloky mramoru. Kameny mi do měsíce přivezli nahoru do Čech kamionem díky Ivanovi Rudišovi, který pro mě celý převoz zařídil. Mohla jsem tak začít pracovat na své další zakázce, tentokrát do mramoru – sousoší Milenci. Začali jsem hledat kompozici, která by seděla k dané zakázce. Poté jsem sochu vymodelovala v hlíně a odlila do sádry. Připravila jsem si tak model pro mé pomocníky. Sochu jsem nesekala sama, pomohli mi v té době studenti z hořické školy, Lída Váňová a Metoděj Hovorka, sochu mi předsekali. Já jsem pak sochu mohla dokončit a doladit detaily. Celé sousoší vznikalo krok po kroku ve spolupráci s objednavatelem. Byla to taková velmi úzká a intenzivní spolupráce. Během této spolupráce jsme hledali, jak přesně má socha vypadat a co přesně má vyjadřovat, aby svého majitele mohla podporovat. I tohle je forma Sochařské introspekce, kterou nabízím.

    I tohle moje sousoší doprovází verš, který mi složila Hedvika Vertelmanová:

    Milenci

    Pravá láska odráží se
    v očích duše drahé;
    kdo přiznat city odváží se,
    ten šťastným se stane.“

    13. Sedící

    To co miluji na svých sochách, jsou dlouhé příběhy, které jsou schované za jejich vytvářením. Každá moje socha vypráví, kus mého vlastního příběhu. Každá z nich mě doprovodila kusem mého života. Jsou v nich zaznamenané momenty, které jsem v té době prožívala. Miluju ten proces, kdy vám vaše vlastní socha začne vyprávět váš vlastní příběh. Každá socha si nese ten svůj osobitý příběh, v každé je zaznamenáno mnohem víc, než to na první pohled vypadá.

    Takový příběh jsem prožila i se svým prvním aktem podle živého modelu – Sedící. Tuhle sochu jsem vytvořila v období, kdy jsem se hlásila na AVU. Plná elánu a sochařského nadšení jsem sochu vymodelovala ze sochařské hlíny. Sochu jsem pak odlila do umělé hmoty a darovala ji, jako poděkování za všechnu tu podporu na mé sochařské cestě keramikovi Františkovi Švancarovi, který mi obrazně řečeno otevřel dveře k sochařství.

    Ve chvíli, kdy už jsem na akademii studovala si mě našel sběratel umění, kterému se socha tak zalíbila, že se rozhodl, že ji prostě koupí. Vysvětlovala jsem mu, že tuhle sochu už nelze koupit, protože tahle socha už má svého majitele. Nenechal se odradit. Navrhl mi, ať sochu nechám odlít ještě dvakrát a jeden z odlitků by si koupil on sám. Jeho návrh se mi líbil. Pustila jsem se do realizace. A tak vznikl příběh, který se dál vyvíjel za dalších 24 let, kdy se do posledního odlitku zakoukala mistryně cukrářského řemesla Jana Pudilová. Domluvily jsme se, že dílo potřebujeme dotáhnout a dokončit ho, nechat ho odlít do bronzu. A tak jsme se pustily do dalšího procesu.

    Třetí odlitek jsme nechaly odlít nejprve do vosku, který jsem společně s Danielou Haškovou v Horní Kalné vyretušovaly a nechaly odlít do finálního materiálu – bronzu. Vznikla tak vlastně nová socha. Najednou jsem z téhle sochy měla úplně jiný pocit. Spolu s majiteli cukrárny U Pudilů jsme nastálo sochu nainstalovali do prostoru jejich cukrárny ve Slaném. Moc jí to tam sluší a její dlouhý příběh pokračuje dál, vytváří moc příjemnou atmosféru v moc krásném prostoru plného gastronomického umění.

    Tato instalace, tak pro mě vytvořila spojení, po kterém jsem dlouho toužila, kdy moje socha bude v prostoru, kam lidé rádi chodí a ona pak může být jejich příjemným společníkem. Má socha tak plní svou funkci a já pak cítím smysl, proč sochy dál vytvářet.

    Také Sedící má své verše od Hedviky Vertelmanové:

    Sedící

    V lidském těle žije duše,
    každým pórem září ven.
    Sny i prohry vryj do kůže,
    co zbyde – krása jen.

    Zahradu cukrárny zdobí také mé sousoší v životní velikosti Sen a uvnitř cukrárny je k vidění i moje malé bronzové sousoší Přehoupnutí, které je volně k prodeji.

    Můj příběh pokračuje. Dál modeluji svoje sochy a sousoší se svými příběhy, pořádám konzultace Sochařské Introspekce a spolu se svým mužem Martinem učíme semináře Principů života.